Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta do Argentiny

František Dohnal, mlynář

absolvent státní odborné školy mlynářské v Břeclavi:

JAK CESTUJE ABSOLVENT MLYNÁŘSKÉ ŠKOLY DO JIŽNÍ AMERIKY

Dříve byla to hlavně Severní Amerika, která lákala Evropany jednak k jakémusi životnímu dobrodružství, jednak proto, že byla to vždy země s větší volností a poskytovala tak snaživému a pracovitému člověku lepší uplatnění. Štěstí muselo však býti vždy vytrvalou prací vydobyto, takže, jak se říkává, nelítali ani v Americe pečení vrabci do pusy. Po převratu, kdy vystěhovalectví do Severní Ameriky bylo velmi omezeno, nastalo větší stěhování i od nás do Jižní Ameriky, hlavně Argentinské republiky, která jak státní formou, tak i podnebím jest nejvhodnější zemí Jižní Ameriky pro našeho člověka. Česká kolonie v Argentině čítala do převratu kol 4000 duší. Roku 1930 bylo již v Argentině kol 40.000 Čechoslováků. Světová krize postihla však i Argentinu, takže nastalo omezení vystěhovalectví do těchto zemí, mnoho našich krajanů se též navrátilo zpět do vlasti, takže nynější československá kolonie v Argentině čítá asi 30 000 duší.

Po dvouletém pobytu v Argentině a po osmiletém pobytu ve vlasti vracím se zpět do Argentiny. Chci tedy, pokud to ovšem dovedu, zachytiti nějaké dojmy z této cesty pro naši milou mlynářskou rodinu. Tak po různém delším vyřizování s našimi úřady, po různých lékařských prohlídkách a nezbytných různých poplatcích, kterých je opravdu dosti, dostáváme povolení k vystěhování. Loučíme se s našimi drahými rodinami, milými přáteli a odjíždíme předně do Prahy. V Praze za nás další vyřizuje naše paroplavební společnost a tak strká nás mechanicky na ministerstvo sociální péče, z úřadu do úřadu. Zdržujeme se pak několik dni v naší krásné matičce Praze, abychom si ji ještě co nejvíce prohlédli, abychom ji tak mohli lépe porovnati s cizími městy. Předně musím však říci, že naše Praha je tak krásná, že nejen, že snese porovnání s nejkrásnějšími městy světa jako Lisabon, Rio de Janeiro, Santos a j., ale že je v mnohých krásách daleko předčí. Nemá sice moře, má však krásnou Vltavu, nádherné Hradčany, Petřín, Vyšehrad a mnoho jiných nezapomenutelných krás. A nám Čechoslovákům je a musí býti nejkrásnější, vždyť po 300 leté porobě je naše, československá. Važme si jí proto !

Neradi, ale musíme se rozloučiti s krásnou naší Prahou a jedeme dále krásným Polabím do Podmokel. V Podmoklech je celní prohlídka, prohlídka valut a výměna železničního personálu. Zde musím poznamenati, že od Němců jsme dostali hned k umyvadlům ručníky a tekuté mýdlo a divili jsme se, proč tak nebylo hned z Prahy. Neměli bychom se před cizinou i tímto representovati ? Pokračujeme v jízdě krásným Polabím do Drážďan. V první německé zastávce vstoupí do našeho kupé, kde až dosud jsme byli s manželkou sami, tři německé dámy. Poprvé slyšíme německý pozdrav „Heil Hitler“ s natažením ruky. Připadalo nám to trochu zvláštní od žen, ale uvědomujeme si, že jsme vlastně již v Německu. V Drážďanech překvapila nás nádražní hala svou velikostí a tím více v Lipsku, která je po nedávném přestavení ohromná. Z Drážďan jedeme již rovinatým Německem až do Hamburku. Německé roviny zpestřují vzorná, čistá města a vesnice a v polích mnohý oráč kráčící si klidně za svým pluhem, jako náš oráč, s tichou oddaností s vědomím, že pracují pro dobro člověka. Škoda však, že není všechna práce tak užitečná, jako práce rolníkova. Oheň magdeburských pecí a ozářené strojovny, kde pracuje se ve dne v noci, dávají nám cosi tušili, že tato práce asi nevede ke sbratřování lidstva. Nedej Bůh, aby v Evropě přišlo z této nezdravé práce k měřeni národních sil. Nemůžeme nepomyslili, kdy konečně lidstvo si uvědomí, že technický pokrok musí se jinak uplatňovati, má-li sloužili k blahobytu a dalšímu vývoji všeho lidstva. Lid je opravdu všude dobrý, dobrého je rozhodně většina, je třeba jen všude vyházet ten tiskový šmejd, který na sebe národy štve.

Němci, jak pozorujeme ve vlaku, nejsou tak sdílní a nenavazují tak přátelství, jako Čechoslováci. Musíme však přiznati, že jsou k cizincům povětšině úslužní a ochotní. Nějaké výjimky jsou všude. Za delší jízdy však přece dostáváme se do hovoru s jednou inteligentní dámou, se kterou se pak dohře bavíme až do Hamburku. Ještě za noci v Hamburku se starala o nás, abychom byli dobře ubytováni.

Do Hamburku jsme přijeli o několik dni dříve, abychom tak mohli aspoň trochu poznati dnešní německý život, prohlédnouti si různá musea, státní operu, obchodní domy, kostely, Hagenbeckovu zoologickou zahradu aj. Prohlídkou přístavu podařilo se nám též získati dovoleni k prohlídce jednoho přístavního velkomlýna, nově postaveného před třemi roky. Mlýn je zařízen jen na pšenici, na výkon 50 vagonů za 24 hodin a postaven firmou MIAG. Stárek zavezl nás elektrickým výtahem do osmého poschodí, odkud scházeli jsme prohlídkou po schodech dolů. Všechny poschodí mají krásné parketové podlahy a všechny stroje v celém mlýně jsou elegantně, prakticky a účelně postaveny. Rovinné vysávače jakož i reformy válcové stolice jsou postaveny každé ve dvou poschodích. Čtyřválcových stolic o délce válců 1500 mm mají celkem 85 kusů. Šrotují pšenici na 8 chodů vvmílají jen na hladkých válcích 13 chody. Mlýnská laboratoř je velmi bohatě vybavena. Mimo to je ještě mlýnská laboratoř u reforem, kde se pracuje Farinographem a dělají prosévací zkoušky. Nebyl jsem celkem s touto exkursí spokojen, protože trvala jen krákou dobu, takže stárek nemohl mi mnohé říci, na co jsem se ptal. Dokonce ani dosti dobře nemohl jsem prohlédnouti celkově jednotlivé půdy. Zajímavé však bylo, že stárek již před dvěma roky vyřadil 8 úplně nových loupaček z provozu, takže čistí pšenici jen na předčistírně, pak pere, suší a kartáčuje. Mouka je prý mnohem světlejší a pšenice se mnohem lehčeji mele. Kartáčky s protějším chodem pláště očistí prý dostatečně špičky zrna a kartáči se zrno tolik nepřeráží. Vrchní dřevitá pokožka se peruťovými loupačkami neoloupe a tak vyřazením těchto z provozu ušetří hodně síly a k tomu ještě docílí světlejších mouk. Dle jeho názoru: vzít kladivo a rozbít všechny peruťové loupačky. Jen tak letmo prohlížím graf jejich mouky a vidím, že daleko nevyrovná se našim obchodním moukám a tím více ne speciálkám. Zdá se mi, že německým špatnějším pšenicím nepomáhá ani to různé chemické zlepšování mouky. Potvrzuji mi to pak i nudle a různé těstoviny, které i přes to chemické zlepšování se nám lepí na zuby. Važme si proto našich celkem hodnotných pšenic a neotravujme tak naše československé mouky i náš lid chemikáliemi.

V Hamburku stal se nám již všedním hákovitý kříž, se kterým setkáváme se skoro na každém kroku, Hitlerovské uniformy s bubny a flétnami též nám již zevšedněly. Projíždí městem pluk vojska opravdu velmi dobře technicky vyzbrojeného, za velkého nadšení obyvatelstva. Nemůže ujiti naší pozornosti ani německá žena, ze které mnohá československá, rozhodně aspoň mnohá pražská, měla by si vzíti přiklad. Německá žena je tedy již většinou osvobozena od těch různých líčidel a malování. Velmi zřídka uvidí se pomalovaná žena a tím řidčeji s cigaretou v ústech — a když, tak jsou to většinou cizinky. Německá žena si tedy již dobře uvědomila, že jen přirozená krása je nejkrásnější a nejzdravější, a že namalovaná je jako přemalovaná růže. Ženskost německé ženy se projevuje hodně i dlouhými vlasy. Je to snad začátek nové módy, ale opravdu ženě to sluší.

Konečně po 14denním vandrování dne 2. října 1936 večer nastupujeme na jednotřídní loď „Monte Sarmiento“. Poslední den svého pobytu v Hamburku poznali jsme se se skupinou Čechoslováků, bydlících ve vedlejším hotelu, odjíždějících též do Argentiny. Je nás tedy celkem česky mluvících Čechoslováků 18. Většina je nás moravských Slováků od Uh. Hradiště a od Břeclavi a slovenských Slováků. Mimo to je ještě stejný počet německých Čechoslováků, většinou ze severních Čech. My, česky mluvící, sháníme se dohromady a těšíme se, že nás na lodi všechny v blízkosti ubytovali. V Hamburku je již několik dní slušná zima a zvláště pak, když jsme vystoupili na loď, ještě se zvětšila. Nedbáme však ani na zimu a čekáme až do 1 hodiny v noci na odjezd lodi, abychom viděli první vzdalování se od pevné země. Rachotu při nakládáni za těch několik hodin jsme již přivykli a tak stáváme se trochu zkušenými pasažéry. První noc nedalo se o spánku ani mluviti. Jednak pro nezvyklost a hlavně též pro velkou zimu, která nás všechny řádně potrápila i přes to, že dostali jsme tři přikrývky. Naházeli jsme na sebe svrchníky a co bylo, ale přece ráno po zazvonění, zimou zkřehlí, vstávali jsme jako polámaní. Postele máme vždy dvě nad sebou a tak z horních postelích první noc se to špatně slézá. Loď je již hezky rozhoupaná, a toto se stále více zvyšuje. Začíná se s námi točit svět a mořská nemoc pomalu, ale jistě na všechny přichází. O jídle není ani řeči a již dopoledne mnozí utíkají do ústraní, stačí-li tam ovšem doběhnouti. Mnozí leží, naříkají, a i ti velcí vytrvalci stávají se krotkými jako kuřátka. Druhý den, a to byla právě neděle, máme za to velmi krásné počasí. Den je jasný, slunce září a kanál La Manche je celkem klidný, jen menší vlnky jím pohrávají. Všichni jsme se tak rychle uzdravovali. Pozvolna přichází dobrá nálada, kterou zvyšovala chutná sváteční jídla. Dopoledne konaly se mše sv., římsko-katolická a evangelická. Tyto konají se denně na lodi. Rozvíjí se různé hry a zábavy, nastává četné fotografování, čítárna, pisárna, kuřácký a společenský salon jsou plně obsazeny, a děti začínají rejditi po palubách na koloběžkách. Vůbec děti mořská nemoc nejméně postihla, vedou si na lodi jako na zemi, je jich skoro celá pětina, a tak svým veselím nám pěkně zpestřují dlouhé chvíle. Máme též dvouletého Ládíčka Gabriela, moravského Slováka, a tento nazval si moře „Molavou“. Rád se dívá na svou Moravu a co může, všechno hodí jejím vlnkám.

Za dalších dní jízdy poznáváme krásné pobřeží Holandska, Belgie, Anglie a Francie a sedmý den přijíždíme do hlavního města Portugalska. Lisabonu. Již z večera vítají nás pobřežní reflektory majáků, které stejné slouží všem na moři bez ohledu na národnost. Zvykli jsme si již na pořádek na lodi i na její pohodlí. V půl sedmé máme zvonkový budíček, též k snídani, obědu, svačině a večeři shání nás steward hlučným zvoněním. Není nás z Hamburku ještě plný počet, jen asi polovice cestujících, a tak dalších asi 500 má přistoupili Španělů a Portugalců v Lisaboně. Zakotvujeme v přístavu a můžeme si prohlédnouti město. Vystupujeme tedy na pevnou zemi, a ku podivu, celý Lisabon se s námi houpá jako loď. Jaká to síla návyku!

Panorama Lisabonu je z lodi velmi krásné, zvláště za noci. Též pohled z města na přístav a protější stranu města je velmi krásný. Město samo má pěkné, moderní, výstavní třídy, přece však převládá hodně chudší život s porovnáním u nás. Nevíme, čí je to vinou, vidíme však, že rozhodně aspoň čistota lidí a příbytků by mohla býti lepší. Prohlédli jsme si tak kus města, zašli jsme též na hřbitov skoro se samými hrobkami, kde jsme viděli rakve hned na stranách za dveřmi, často naskládané po obou stranách nad sebou, a uprostřed ulička vyzdobená květinami. Prohlédli jsme si též dva kostely. V jednom ukazoval nám kostelník mumii asi 8 letého prince portugalské královny Marie ze třetího století a též velmi zajímavý obraz nad hlavním oltářem, znázorňující všechny díly světové. Navštívili jsme též městskou tržnici, do které mnozí Čechoslováci báli se vstoupíti pro její divnou čistotu, z které se jim žaludek obracel.

 

V Lisabonu je již hezky teplo a tak se vracíme z naší hezké procházky a rádi vstupujeme na naši loď jako do milého svého domova. Většinou přiznáváme, že zde bychom přece jen nechtěli býti a oceňujeme svoji krásnou vlast. Zatím se na lodi rozvinul živý obchod. Celé paluby proměnily se v obchodní dům s různými výšivkami, národními kroji a ovocem. V tomto obchodě začíná se nejlépe osvědčovati mezinárodní řeč, domlouvání prsty, kterou se každý v nouzi rychle naučí. Počítáme již jen na marky a escudy, srovnáváme to s naší korunou a divíme se, jak s naší korunou, hlavně na lodi, špatně vycházíme. Moravští Slováci litují, že se nenapili více dobrého a levného piva ještě v Praze. Zde platí za litr piva našich asi 7 Kč. Kuřivo a jiné věci jsou zde na lodi hodně dražší než u nás. V duchu děkuji, že ani piva ani kouření nepotřebuji, že požívání žádného z nich jsem se nenaučil. Naši krajané mi říkají, že již jen zde na lodi ušetřím hodně peněz. Přiznávám se však, že mám též svého koníčka, který mi tyto peníze spotřebuje, ale který, myslím je přece užitečnější, protože i po čase poskytuje nám hezkou upomínku. Dokonce i naši krajané jsou tomu rádi, protože i jim poskytne v budoucnosti snad milou upomínku, jak vypadali kdysi na lodi, v Lisaboně a Rio de Janiero.

Španělé a Portugalci již nastoupili, a tak zvedáme kotvy a jedeme dále. Hustý, vydatný déšť nás na tuto další dlouhou cestu doprovází. Prohlížíme si nové pasažéry, kteří jsou přece jen odlišnější než my, ale za několik dní si připadáme jako bychom se již dávno znali a tvoříme tak jednu mezinárodní lodní rodinu. K jídlu jsme rozděleni na dvě party, a to na kuchyň tzv. španělskou, do které patří Španělé a Portugalci, kteří dostávají trochu jiná jídla než my, a mimo to po jídle ještě víno. Pak všichni jiní tvoříme tzv. kuchyň německou. Jídla máme opravdu dost a chutné a jemné. Žitný Grahamův šrotový chléb jde zase jako vždy pěkně na odbyt. Němci dovedou jej dobře péci. Říkáváme si však, že není přes naši prostou, českou kuchyni.

Zatímco my, cestující z Hamburku, těšíme se skoro již všichni dobrému zdraví, až na nějaké výjimky, přichází druhý a třetí den z Lisabonu mořská nemoc na Španěly a Portugalce. Tyto to ještě mnohem více trápí než nás a my pod kůží se jen usmíváme a litujeme je a hlavně námořníky, kteří mají s nimi ještě větší čištění a práci než s námi. Lodní lékař a ošetřovatelky jsou plně zaměstnáni. Pozvolna se i Španělé uzdravují, a tak rozvíjí se na lodi pestřejší život.

 

Je nás cestujících kol 1000 duší, tedy menší, plující městečko i s různými městskými zábavami. Pořádají se různé hry a kino pro děti i dospělé. Denně dopoledne, odpoledne a při večeři ve velké společenské hale je koncert. Každý druhý večer pořádá se tanec, jinak bývá koncert, a tak mladí, staří i děti mají pěkné zábavy. Hrává se i naše česká hudba, která mívá zvláště velký potlesk. V dámském světě rozvinula se módní přehlídka a je vidět, že v ženách různých národností z této stránky není žádného rozdílu. Na parádu si opravdu všechny ženy rády potrpí.

Mnozí Španělé jsou však velmi vážní a přemýšliví. Často hloučky vážně diskutují o dnešní španělské situaci. Někteří mají smuteční pásky, asi po zabitých příbuzných. Dal jsem se do diskuse s jednou skupinou. Byli z počátku vůči mně velmi nedůvěřiví, ale pak přece jen dali se se mnou do velmi dlouhé a živé diskuse. Chtějí míti školy, chtějí býti vzdělaní na úrovni jiných evropských národů a nezáleží jim na tom, která strana to povede, jenom aby přispěla k pokroku a měl z toho všechen lid, hlavně i chudý španělský lid, též užitek.

V různých zábavách a hrách nám hezky dni na Atlantickém oceánu ubíhají. Jedeme již vedle krásných Kanárských ostrovů, pak podél Afrického pobřeží, vedle Cap-Verdských ostrovů a je nám stále více horko. Máme však ještě štěstí, že mořské větry toto nesnesitelné horko došli mírní. V kabinách nedá se pro horko spávat, i když jsou tyto uměle větrány, a tak mnozí stěhují se i s matracemi na noc na palubu. Za dne vyhledáváme každé místečko stínu; abychom jej měli co nejvíce, nadkryli nás plachtami. Svoje koupená lehátka přenášíme z místa na místo, ale všude horko. Zato chladnější rána s krásnými východy slunce dávají nám na chvíli zapomenouti na to nepříjemné horko, těšíme se z krásy mořské přírody a užíváme zdravého mořského vzduchu. Zvláště vlahé a krásné jsou večery s překrásnými západy slunce. Horko zmírňujeme denními mořskými lázněmi a sprchami, které jsou velmi zdravé a osvěžující, ale teplo to zahání jen na krátký čas. Mořský vzduch je však tak zdravý, že nevadí nám ani toto nepříjemné horko, aby nám yšem výborně chutnalo. Blížíme se pozvolna k rovníku. Za večerů pozorujeme krásné hvězdnaté nebe a vidíme, že ztratili jsme již náš velký i malý vůz. Nastává nový měsíček a tento činí moře zvláště pohádkovým. Mořské, krásně modré nebo zelené slané vlny za svitu měsíce nádherně krystalizují a na tuto postříbřenou mořskou hladinu vydrží se člověk za večera celé dívati celé hodiny. Zato nepříjemné jsou mořské bouřky, které najednou jako z ničeho se přivalí, narážíme na husté mraky a máme hned řádně zkropeno.

 

Většinou je však hezké, slunné počasí. Narážíme často na hejna létajících rybiček, které před lodí v hejnech vylétnou z vody, letí pak nějakou chvíli nad vodou jako vlaštovky a opět pak ve vodě zmizí. Několikrát jsme též již vyplašili stáda delfínů, kteří před námi utíkají na strany. Kteří nestačili utéci, pluji těsně před špicí lodi, skákají přes sebe, válí se po sobě, obracejí se a tak tato kulaťoučká, hezká tělíska, asi 3 m dlouhá, dělají nám na čas hezké divadlo.

Je 12. října, výročí objevení Ameriky a národní svátek španělský a tak slavíme tento na moři. Sál je slavnostně vyzdoben různobarevnými praporky, elektrická světla jsou též různobarevná a zahajuje se večerní slavnost státní hymnou španělskou. Pak se tancuje. Španělé nejsou sice tak živí a veselí, jak je znám z dřívějška, nejsou jaksi ve své kůži, tanci však neodolají, a tak se všechno točí.

Je 16. října, kdy nacházíme se přibližně na 4° severní šířky a asi na 30° západní délky. Jsme tedy asi uprostřed Atlantického oceánu, mezi Afrikou a Jižní Amerikou. Zde naskýtá se nám zvláštní podívaná. V 10 hodin večer potkáváme se zde s »Graf Zeppelinem«, plujícím z Jižní Ameriky. Hodinu již nedočkavě očekáváme příjezd tohoto obra vzduchu. Již hodinu je celá naše loď ozářená reflektory a všemi světly a mimo to dvěma reflektory postaven je světelný sloup přímo vzhůru. Konečně za krásné, hvězdné noci objevuje se nám v dáli jakési světélko, které se pozvolna proměňuje v světelný sloup ze vzduchu přímo do moře. Uhlídli jsme se. Zeppelin, přesto, že měl trochu odchylný směr, zamířil přímo na nás a rychle se nám blížil. Naše reflektory již v dáli hledají ve vzduchu vzducholoď, kterou za krátko již ozařují a vidíme již matné obrysy obrovské lodi. Rychle objevuje se vzducholoď skoro až nad naší lodí a vidíme docela zřetelně kabiny a dokonce i pohyb lidí. Byla to krásná pohádka techniky a tím více nezapomenutelná, že zdravili jsme se za noci uprostřed oceánu. Lid radostí tleskal, ale Zeppelin s toutéž rychlostí se nám vzdaloval. Poznali jsme, že rozhodně nemohli bychom s ním závoditi, vždyť urazí prý cestu z Brazílie do Evropy za tři dny. Je to jistě pěkný pokrok techniky. Kdo cesty zkracuje, život prodlužuje. Jen aby si lidstvo konečně již uvědomilo, že i ta nejmodernější technika není pokrokovou a nepřispěje k vývoji lidstva, využívá-li se k zabíjení lidí.

Za krásných, vlahých hvězdnatých večerů, jaké jsou jen na moři, vzpomínáme často my Čechoslováci společně na svoji vlast. Někdy si zazpíváme a dokonce nakazili jsme zpěvem Španěly, Němce aj. Zdá se nám však, že ve zpěvu máme přece jen nejlepší úspěch. Pozorujeme to tak z našich zájemců, kteří v hojném počtu se kupí kol nás. Švýcaři a Němci ptají se nás, co jsme za národ a my v tomto úspěchu rádi se přiznáváme, že jsme Čechoslováci. Zpěvem může se hezky národ na lodi representovat.

Ovšem, musí to býti zpěv trochu zdařilý. Protože jsme tu většinou sami zpěvaví Slováci, známe povětšině stejné, hezké národní písničky se stejným nápěvem, hezky se tedy shodujeme a tak můžeme se pochlubiti, že ve zpěvu se nám dobře dařilo. Za to si naši krajané jen málo uvědomují, že aspoň, když již jedou do ciziny, mají se více učiti španělštině. V tom jsme rozhodně za jinými. Říkám často našim krajanům, ať jen se co nejvíce učí, že je to jen v jejich prospěch. My, národ početně malý, potřebujeme v cizině tím více uvědomělých krajanů, ovládajících dobře tamější jazyk a chtěl bych při této příležitosti říci, i lidí zámožných. Zvláště do Jižní Ameriky, zemi to velké budoucnosti, měli by hodně jezditi i naši podnikatelé s kapitálem a obchodníci, jak to již dávno činí Angličané, Němci a vůbec skoro všechny jiné národy více než my. Od nás jezdíme většinou chudí dělníci a rolníci, kteří jsou povětšině velmi snaživí. Soutěží dobře v cizině s těmi nejlepšími, dopracují se často pěkného úspěchu, ale přece jen velmi nás povšechně brzdí, že musíme řadu let čekat, než si na podnikání ušetříme z vlastních úspor.

Zatím, co moře bouří, obrovské vlny lítají jako hory přes palubu, vrhají se bezohledně na stěny našeho domova, jakoby jej chtěli rozdrtiti, ženou nás přes tyto překážky se stejnou vytrvalostí ve dne v noci a celé týdny naši kovoví otroci o síle 7000 Ks. Převalujeme se ze strany na stranu, polévka nám z talíře skoro vytéká a strká to s námi tak, že musíme se dobře brániti, abychom nespadli. Naši roboti však, jakoby si byli toho vědomi, tím více bojují s touto bezohlednou mořskou přírodou a brázdí si oceánem stále cestu kupředu. Požádali jsme o dovolení prohlédnouti si strojovnu, a tak jednoho dne vede nás, skupinu Čechoslováků jeden pan inženýr do strojovny. Asi ve středu lodi sestupujeme čtyřmi poschodími dolů do strojovny, nad námi je tedy asi 8 poschodí, a my nacházíme se asi 6 m pod vodou. Již za tuto kratičkou cestu dolů řádně se potíme. Je dnes trochu chladněji, ale i přesto pracuje se zde při 63°C. Strojníci pracují zde po 4 hodinách, aby pak po 8 hodinách odpočinku opět nastoupili zase na 4 hodiny do práce. Denně pracují 8 hodin. Jsme v hlavní strojovně, kde čtyři čtyřválcové Dieslovy naftové motory o celkové síle 7000 Ks pohánějí dva lodní šrouby. Každý motor má svou hřídel a vzadu o poschodí níže vždy ode dvou motorů převody přenáší se síla na jeden lodní šroub. Hřídel lodního šroubu je silná 500 mm, dělá asi 65 obrátek a je dlouhá asi 20 metrů. Průměr lodních šroubů je asi 4 m. Pan inženýr ukazuje nám různé domlouvací a signální zařízení, různé stroje a přístroje, kterým i přes jeho dobré vysvětlování laik nemůže dobře porozuměli. Vede nás dále ještě do malé strojovny, zase o čtyřech naftových čtyřválcových motorech o celkové síle 620 Ks. Tyto slouží jen životu, pořádku a pohodlí na lodi. Pohánějí generátory, ventilátory, ledové stroje, pumpy, odstředivky a jiné. Nyní si alespoň trochu představujeme duši našeho domova a jak musí jiní těžce pracovati. abychom my cestující mohli užívati všestranného pohodlí. Vidíme již, že takové mořské městečko s 1000 obyvateli, 160 m dlouhé, 20 metrů široké a asi 20 m vysoké, únosnosti 14.000 tun musí poměrně lehce pokračovati kupředu, když je poháněno takovou silou. A což teprve ty nynější noví mořští obři o 60—70.000 tunách? Oproti těmto je to naše městečko přece jen malou bárkou.

Zajímavý je též život námořníků. Rozhodně německý námořník není již ten, jak poznal jsem jej před deseti lety. Na parádu si sice nepotrpí, je to vidět na těch samošitých kalhotách s centimetrovými stehy, ale zato je dnes již střídmý, neopíjí se. Vzorně se chovají, pěstují gymnastiku a hodně se vzdělávají. Na chodbách mají různá pěkná hesla, mezi nimiž též toto: „Chovej se slušně, dle toho jak Ty se chováš, posuzuje se celý národ“. Toto heslo mohli by si vštípit v paměť i mnozí naši krajané, a tím více naše krajanky, které jedou do ciziny a které se přísněji posuzují. Jinak mají námořníci i za klidné cesty dosti práce. Již časně z rána umývají podlahy po celé lodi, pak za dne připravují nová lana, prohlíží, opravují různé stroje, udržují v nejlepším pořádku záchranné čluny a za jízdy celou loď z vnějšku natírají. Na vysokých stožárech, asi 40 m vysokých, visí námořníci až na samém vršíčku a natírají tyto důkladně od špičky až dolů. Zrovna tak na sedátkách a provazích natírají celou loď, takže, než přijedeme do konečného přístavu, je loď jako nová.

Denně posunujeme hodiny o nějaký čas dozadu. Jsme již na rovníku a tak pořádají se pro děti i dospělé rovníkové zábavy a závody. Závodí se ve skákání v pytlích, ve sbírání brambor, přetahování lanem, zabíjení namalovaného prasete se zavázanýma očima, zapalování cigaret aj. I v tomto jsme Čechoslováci čestně obstáli, neb vyhráli jsme dvě první ceny. Nejveselejší byly závody dětí a zvláště asi dvouletých batolátek. Pořádal se pak též dětský ples, který se snad nejlépe vydařil a byl opravdu nejveselejší a nejhezčí. Rozdávali se při něm ceny, různé hračky a mimo to každé dítě dostalo větší balíček dobré, jemné čokolády. Nejveselejší pro děti i dospělé je rovníkový křest. Kdo jede po prvé přes rovník, mohl se nechati pokřtíti na lodi Bohem moře. Bůh moře i se svým služebnictvem, Petrem, strážníkem, dvěma křtiteli, dvěma nahými černochy a dámou, přestrojenými to námořníky v celé parádě s hudbou procházeli všechny paluby a salony a sháněli tak přihlášené ke křtu. Před velkým basénem, naplněným vodou u svého oltáře dal nám král moře i s Petrem krátké ponaučení. Po proslovu přišli předně ke křtu hoši z posádky, mezi nimi byl též mladý lodní lékař. Každý byl hlavně na hlavě a obličeji natřen zednickou štětkou hustým mydlinovým roztokem, oholen a ostříhán dřevěnými nástroji a i v obleku hozen do basénu. V basénu starali se již o křtěnce dva černoši, kteří každého několikráte ponořili pod vodu, aby se trošku napil té mořské vodičky. Zvláště s otylejšími dámami a s mladými slečnami dovedli černoši v basénu zacházet: velmi zručně, k velké radosti diváctva. Co nezamazal Petr mydlinkami, to dodělali namazaní černoši v basénu. Nálada cestujících při tomto byla výborná, a tak křtěnci snášeli toto s docela příjemnou oddaností. Nakonec poskákalo do basénu ještě služebnictvo s rouchy, knihami i nástroji, a tak veselí bylo dovršeno. Každý pokřtěný dostal pak křestní list s obrazem velké lodi, krále moře a popisem, že byl očištěn od špíny severní polokoule a pokřtěn svátou vodou jižního oceánu. Každý dostal jiné nové jméno, např.: Mořský ježek. Večer pak pořádal se hlučný rovníkový ples, který docela vyrovnal se krásnému plesu na zemi.

Jedeme tedy již vodami jižní polokoule a blížíme se k břehům jižní Ameriky, republiky Brasilie. Potkáváme již častěji na moři i za večera nějaké lodě. Rádi pozorujeme, jak se za potkání zdraví a dávají si zprávy světelnou morseovkou. Potíme se stále více. Jsme již na 14° jižní šířky. Zde ztrácí se nám stín pod nohami, slunce máme přímo nad hlavou. Večer vidíme již na obloze jižní kříž. Zde přáli bychom si trochu té zimy, hlášené nám radiově z Evropy a otištěné i v našich lodních novinách, vycházejících dvakrát týdně. Sledujeme též dobře zprávy o postupu povstalců na Madrid. Rackové, milí poslové země, se nám již objevují přesto, že zemi ještě nevidíme. Zítra však máme již přistáti v hlavním městě Brasilie Rio de Janeiro, kde vystupuje větší počet našich spolucestujících. Pánské i dámské kadeřnické salony jsou plně zaměstnány. Každý se chce po té 14denní nepřetržité jízdě na moři na tu zemi trochu zušlechtiti. My Čechoslováci máme zase výhodu, máme samorostlého střihače vlasů, a tak ušetříme za jedno stříhání asi 10 Kč.

Pisárna je opět plně obsazena, přenosné psací stroje jen klapají. Každý asi rád, že šťastně zítra přistane na pevné půdě, posílá svým drahým a milým radostné pozdravy. Pořádá se ještě na rozloučenou hezký maškarní ples, při němž rozdávají se ceny ze závodů.

Poslední den před Rio de Janeirem jedeme kol krásného hornatého pobřeží, jehož břehy jsou do výše ošlehány mořskými vlnami. Za to celé hřebeny hor jsou porostlé bujnou a jako beránek hustou, hezky zelenou tropickou vegetací. Na vrcholcích hor rozkládají své velké perutě vysoké palmy, jako by chtěly dospěti co nejdále ke slunci. Za noci vjíždíme do prvého brazilského přístavu. Je kol půlnoci, ale na palubách je živo jako ve dne. Žádný nechce si nechati ujiti tuto jedinečnou příležitost, podívati se na krásu přírody tohoto přístavu, oživeného světly lidského mraveniště, které čítá kol 2,000.000 duší. Zdáli vítá nás v tomto nejkrásnějším přístavě a městě světa zahrada světel, v údolích i na horách. V pozadí, za centrem města, na vrcholku nejvyšší hory, vítá nás hezky osvětlená bílá socha Krista. Velké neonové reklamy, pohybující se americkým tempem, a v záři světel rýsující se nové mrakodrapy, dávají nám tušiti bohatou Ameriku.

Zakotvili jsme uprostřed přístavu. Pozdě v noci jdeme unaveni spáti. Lodní jeřáby rámusící celou noc, připravují se na vyloďování. Nedbajíce ani krátkého a špatného spánku, vstáváme brzy ráno, ještě před nádherným východem slunce. Konečně sluneční paprsky líbají krásné, tropické jarní ráno, osvětlují krásnou bílou sochu Krista a za krátko doléhájí na celé město se všemi palmovými pahorky i nížinami. Město leží nám na západ a tak toto nádherné panorama jeví se nám v plné ranní kráse. 40 metrů vysoká socha Kristova s rozevřenou jako by objímala celý svět, postavena směrem k východu, jeví se z dáli jako velký mramorový kříž. Malé parní loďky zatahují pak naši loď až ke zdi přístavu, kde nás uvazují a nastává vyloďování. Na břehu očekává již spousta přátel na své drahé a známé. Množí mají kytice krásných karafiátů a růží v celofánových sáčcích, připraveni k uvítání. Radostně již zdáli se vítají, aby pak za krátko si padli do náručí. Vystupuje zde přes 200 cestujících, většinou Portugalci a Němci. Dále vyloďuje se zde několik vagonů železného zboží a strojů.

I nám cestujícím do Argentiny po dlouhém čekání dovoluje policie vycházku do města. Mnozí Němci, Švýcaři aj. většinou lépe situovaní, vstupují do aut, autokaru a jedou prohlídkou města, ke Kristově soše, nebo jedou se svézti na lanové dráze s vysokého kopce, zvaného homole cukru, vzduchem na protější velký kopec asi 2 km vzdálený. My, Čechoslováci procházíme městem, po horách i rovinách pěšky. Pochvalujeme si, že jako pěší, poznáváme lépe krásy a zajímavosti města. Prohlížíme si zblízka mrakodrapy, moderní hezké třídy, bohaté obchodní domy, vládní paláce, tržnice a jiné. Asi pro komunistické akce je zde právě vyhlášen tříměsíční válečný stav a tak všechny vládní budovy, mosty, parky a jiná významnější místa hlídají vojáci. Je zde jaro, ale sluníčko mnohem více hřeje, než u nás v parném létě. Proměňujeme marky na milreise a obdivujeme zdejší peněžní obchody. Půl třídy je samá banka a výměna peněz. Prodáváme marky hned u přístavu, kde dávají nám za 1 marku 2 a půl milreisu, vedle tři, dále 3 a půl a ještě dále čtyři. Všichni si stěžuji, že se marky těžko prodávají. Přesto však mnohý bystrý nakupuje zde levné marky. Též naše koruny nám ochotně vyměňují a dávají nám za 2 Kč jeden milreis. Hlásí nám, že naše koruna klesla, o čemž i my jsme se dověděli již dříve ve zprávách lodních novin. Ve městě, na dlážděných ulicích sem tam vidíme spícího černocha, který zde pohodlně odpočívá, jako v měkké posteli. Vidět však, že černoši již hodně ustupuji bílým a míšeným. Ještě před deseti lety, zdá se mi, bylo jich zde polovice. Dnes odhaduji je jen asi na 30%. I němečtí cestující to říkají. Černoši pracují stejně zručně jako naši lidé různé práce při vyloďování. Řídí též jeřáby, viděl jsem je v dílnách pracovati jako truhláře, v kancelářích jako úředníky, policisty a mnozí obchodují v krásných, bohatých obchodech.

Procházkou přicházíme k velkému státnímu výstavišti, kde byla právě výstava, nebo snad veletrh. U hlavního vchodu mezi mnoha jinými vlajkami vlaje si i naše státní vlajka československá. Pohlížíme na tuto zde v daleké cizině s úctou a v duchu přejeme našim obchodníkům, kteří nás zde tak hezky representují, aby zde udělali co nejlepší obchody. Zvláště obchodní stránku s Jižní Amerikou měli bychom si již konečně co nejvíce uvědomili. Hlavně naše velké firmy měly by posílati své zástupce přímo do různých států jižní Ameriky a propracovávali tak pozvolna přímý obchod s naši republikou. Mnohé naše zboží dalo by se zde jistě velmi dobře prodávati, jen škoda, že se ponejvíce prodává přes vídeňské a hamburské obchodníky. Tito jistě nemají tolik zájmu, aby naše zboží co nejvíce nabízeli a nejčastěji zbytečně naše výrobky jen zdražuji. Litujeme, že pro nedostatek času nemůžeme si prohlédnouti tuto asi pěknou výstavu a hlavně též československý stánek.

Vracíme se z procházky domů. Nad námi létají hydroplány a přístavem projíždí auta se žoky kávy. Vzpomínáme, jak jsme četli, že mnoho tisíc, či snad milionů žoků kávy naházelo se do moře, jen aby se udržely ceny. Je to asi něco podobného, jako u nás s obilím, které se též za stejným účelem znehodnocuje. Je divné to světové hospodářství, když v těch samých státech tisíce lidí hladoví.

Naše loď s druhé strany obklopena jest člunky obchodníků s banány, pomeranči, ananasy, vínem, cigaretami a kanáry. Za naši korunu dostáváme zde až 10 krásných pomerančů a až 15 pěkných banánů. Této láce ovšem všichni hodně využíváme. Po 36ti hodinách nepřetržitého vyloďování zvedáme kotvy a jedeme dále na jih. Rackové, milí naši. přátelé, nás jako vždy zase daleko do širého moře doprovází. Z naší kuchyně dostávají bohaté zbytky a proto nás mají tak rádi.

Po denní pěkné jízdě kol hřebene vysokých hor brazilského pobřeží zakotvujeme v přístavů Santos. Jméno Santos je i u nás mnohým dosti známé od dobré kávy »Santos«. Velká přístavní skladiště jsou zde naplněna většinou jen tímto brazilským zlatem. Přístav je, přirovnán přírodní krásou, hned za Rio de Janeirem. Město samo však nedá se čistotou, elegancí, bohatstvím a obchodním ruchem k tomuto rovnati. Převládají zde většinou nízké přízemní domy s krásnými, palmovými zahradami. Tramvaje, jako i v Rio de Janeiro, jsou úplně otevřené, takže je vidět cestující seděti na lavicích. Jdeme též do kapličky Milostné Panny Marie na vrcholku jedné hory za městem, poutního to místa a dostaveníčka zamilovaných a snoubenců. Odtud vidí se hezky celé panorama města i přístavu. Město přesně rozděleno ulicemi na kvádry s jeho hezkými parky a zahradami, jeví se jako pestrá šachovnice. Zde odbočili jsme se ženou též trochu do toho divokého lesa banánů, palem, pomerančů a bambusů, abychom tak zblízka poznali vzácnou nám tropickou přírodu. Tato jen kratičká procházka mohla nás však potrestali. Asi pět kroků za námi kráčející. voják černoch, který šel dále do nějaké chaty, pojednou počal utíkati a zděšeně poskakovati. Celý ustrašen nemohl ani mluviti, až konečně jen vyšlo slovíčko »kobra«, jméno jednoho z nejjedovatějších hadů. Ihned, ovšem ustrašeni, jsme tuto, pro nás lákavou tropickou divočinu opustili.

V Santose dostali jsme též dovolení k prohlídce jednoho velkomlýna. Mlýn byl před šesti roky i s budovou nově postaven firmou SIMON na výkon 40 vagonů za 24 hodin. S dobráckým stárkem, který nás ochotně vodil po celém mlýně a věnoval nám mnoho času, domlouval jsem se svojí nedokonalou španělštinou dosti dobře, ač stárek mluvil jen portugalsky. Mlýn rovná se výkonností hamburskému, musím však říci, že organisací, pořádkem, stavbou a umístěním strojů a odborným vedením, nedá se ani zdaleka přirovnati hamburskému. Též parketové podlahy, nové stroje, ale všechno již nedýchalo tou příjemnou čistotou a zachovalostí jako hamburský mlýn. Laboratoř jest jen velmi jednoduchá. Ze všech chodů dělají se jen vodní zkoušky mouky. Vedena je černochem a o nějaké lepší čistotě nedá se zde též mluviti. Sama firma, která tento mlýn stavěla, neuvažovala asi o praktičnosti, eleganci a účelnosti vnitřního zařízení. V každém poschodí tolik napráskaných dlouhých šneků jsem ještě v žádném velkém mlýně neviděl. Mlýn je dlouhý asi 80 metrů a betonové schody po obou stranách jsou až na příčných stěnách. Uprostřed mlýna žádné schody ani výtah. Je-li defekt, to aby se mlynářští dělníci uběhali. Tito však zde nevypadají na to, protože většinou, tak že se v práci pohybují. Zde asi nepočítají ani se ztrátami, když se musí stroje v případě defektu na delší čas vyřaditi z chodu. Dva podobné nové mlýny a jaký to ohromný rozdíl ! Zde, jako ve většině jihoamerických mlýnů, šrotuje se pšenice na 4 až 5 chodů, takže po pátém chodu vychází otruby ven. Krupice vymílá se 12ti chody. Od posledních 7 chodů vymílání vysévá se na odstředivých vysávačích, jako ve většině jihoamerických mlýnech. Zde stárek vyřadil z provozu zase sušárny, takže čistí pšenici na předčistírně, pak pere, odstřikává a žene přímo po nějakém odležení na loupačky. Po jednom průchodu na loupačkách vede obilí jednou přes talířové kartáčovky, pak jednou přes šnekovou kartáčovku, od této pak přímo na válce. Tedy jak vidět, kartáčovky všude v čistění obilí nachází stále více uplatnění. Po vyčistění obilí na kartáčovkách byla pšenice velmi čistá, i přesto, že se prala, byla krásná lesklá. Odjíždíme ze Santos. Jsme již na 25° jižní šířky. Přicházíme již do subtropického jara jižní polokoule. Slunce a měsíc zůstávají nám již na severu a pomaloučku se nám ochlazuje.

Za několik dní máme i my, poslední pasažéři vystoupiti, musíme proto jíti k očkování. Mohli nás naočkovati hned první den jízdy, ne však proti malárii, ale proti klepaření. V tomto mají zvláště ženy zálibu a zase není rozdílu, ať jsou jakékoliv národnosti. Na každé, delší cestě lodí prý se velmi tomuto sportu holduje. Je zde na to mnoho času a hodně příležitosti. Ženatí i svobodní nevěrnici obojího pohlaví neujdou zde lidské pozornosti a odsouzení. Mnozí mladí i staří prožijí na lodi upřímné, opravdové pohádky máje, ale ani tito neujdou klepům. Tito však, omámeni kouzlem lásky, nic kolem nepozorují a žijí si svým zamilovaným životem dále.

Dvakráte ještě přistáváme v Brazílii a to v San Franciscu a Rio Grande. Všechny brazilské přístavy, i ty, které jsem dříve poznal, Bahia a Pernambuco, mají svoje zajímavé, jedinečné krásy. Jen po přístavních městech je vidět, jak tato největší a nejbohatší země Jižní Ameriky rychle vzrůstá. Ve všech městech se hojně staví rodinné domky, činžáky, obchodní domy a různé průmyslové závody. Za těch 8 roků, co procházím znovu tato přístavní města, ve všech vyrostly nové, moderní čtvrti. Brazílie čítá dnes kol 45 milionů obyvatel, jehož počet dále velmi rychle roste. Na jihu kolonisují hodně Němci a hlavně Japonci, takže se zde často mluví o žlutém nebezpečí Brazílie. Též našich krajanů je v této zemi kol 10.000. Neštěstí jen, že je to země častého politického vřeni a revoluci.

Je 28. října, svátek naši samostatnosti. Jedeme ještě stále vodami kol krásného hornatého pobřeží Brazílie. Tato dlouhá, horská přírodní hranice kol moře připadá nám, jako by zemi sama chránila proti cizí dobyvačnosti. Počasí nám dnes velmi přeje, a proto tím více my Čechoslováci máme svátečnější náladu. Vzpomínáme při hezkém teploučku, jak asi je tam u nás ve vlasti. Zda-li je již zima a nebo ještě hezké, podzimní počasí. Zde v daleké cizině na moři tím více uvědomujeme si význam dnešního dne pro náš národ a přejeme naší drahé vlasti, aby žila na věky s naší samostatností a zdravě k prospěchu celého národa se dále rozvíjela.

Požádali jsme pana kapelníka, aby na dnešní náš významný den hrál při večerním koncertě českou hudbu. Pan kapelník s velkou ochotou vyhověl a orchestr při zahájení koncertu zahrát nádhernou fantasii z „Prodané nevěsty“. Litoval, že nemohl též hráti skladby Dvořákovy, protože tyto se mu před nedávném ztratily. Hymny od posledního španělského svátku měl zakázáno hráti. Krásně poslouchá se naše národní hudba ve vlasti a tím dojemněji v cizině. My Čechoslováci zvláště cítili jsme zde v tuto chvíli kus domova a naši českou duši. Po dohrání byli hudebníci odměněni zvláště velkým potleskem, z čehož je zřejmo, že všem se to líbilo. My česky mluvící Čechoslováci zazpívali jsme si pak naši hymnu sami v ústraní na palubě a tak mile s největší úctou vzpomínali jsme na naši vlast.

Dále přistáváme ještě v hlavním městě republiky Uruguay, v Montevideu. Je vidět, že i toto moderní město s krásným pohořím velmi rychle roste. Má již přes 600 tisíc obyvatel.

Uruguay je větší asi o 40 tisíc km2 než naše republika a čítá jen asi 2 miliony obyvatel. Z toho je vidno, že většina obyvatel bydlí v městech. Vůbec přes polovinu obyvatel Jižní Ameriky bydli v městech. Po 29denní jízdě na moři s pětidenním opožděním přijíždíme 31. října 1936 k cíli naší cesty do hlavního města Argentiny Buenos Aires. Argentina je země velké budoucnosti pro zemědělství i průmysl. Již dnes je v produkci pšenice, kukuřice a masa na druhém místě ve světě. Mnozí naši mlynáři znají dobře argentinskou kvalitní pšenici i kukuřici. Argentina je asi 20krát větší než naše republika a má jen asi 12 milionů obyvatel. Je tedy druhou největší zemí Jižní Ameriky, rozlohou i počtem obyvatel. Může prý dobře uživiti asi 150 milionů lidí.

Blíží-li se cestující lodí k Buenos Aires, mnoho nevidí, protože celé město mizí v širé rovině. Přírodní krásou se buenos-aireský přístav nevyrovná brasilským přístavním městům, za to je obchodním ruchem daleko předčí. Až po výstupu z lodi procházkou města vidí se ty krásné, velmi čisté výstavní moderní třídy, mrakodrapy, parky, obchodní domy, kostely, divadla, novinářské paláce, vládní budovy a jiné různé zajímavosti. Člověk potřebuje delší doby, aby toto velmi rušné město, čítající dnes již přes 2 a půl milionu obyvatel, trochu poznal. Je to největší město na jižní polokouli. Za posledních 50 roků nejvíce vzrostlo ze všech velkoměst a má ty nejlepší podmínky pro další růst.

Zde vystupujeme v odděleném přístavišti, vyhrazeném jen osobním lodím. Kdo chce přivítati známého u lodi, musí si koupiti vstupenku. Jízda na lodi byla pro nás velmi krásnou dovolenou, měli jsme se dobře, ale již rádi se loučíme s naší lodí. Teprve nyní začíná pro nás ten těžší, vystěhovalecký život. Po vyclení našich zavazadel musíme se již sami o sebe starati. Hotel Emigrantes, ve kterém mohl dříve každý vystěhovalec do Argentiny zdarma bydleti a stravovati se až 14 dní, je zrušen. Již na lodi proto museli jsme každý udati nějakou adresu, třeba jen nějakého hotelu, kde se ihned po výstupu z lodi ubytujeme. Ti, co jedou z Evropy jako z dovolené, je to několik našich krajanů, s těmi je to dobré, jedou si domů ke svým. Ti, co jedou do Argentiny poprvé, avšak se záručními listinami, jedou zase ke svým bratrům, strýcům, známým, kteří se pro začátek o ně postarají. Je to pro ně zlé, že neznají řeči ani poměry, ale jedou též ke svým. Pro ty, kteří se vracejí po několikaletém pobytu ve vlasti do Argentiny a musí se sami o sebe starati, je to snad nejhorší, mají však zase tu výhodu, že se domluví a znají dosti poměry.

V přístavu na náměstí Retiro, na anglické věži vítají nás zase jako před deseti lety teskně bijící hodiny. Zdá se nám, jako by k nám mluvily lidskou řečí a povídaly: Vítám tě, Čechoslováčku, i ty jdeš hledati štěstí ? Argentina i tebe ráda přijímá do svého náručí. Buď jen zdráv a budeš-li k tomu snaživý, pracovitý a vytrvalý a budeš-li míti trochu štěstí, i ty se u nás dopracuješ úspěchu.

My Čechoslováci se loučíme a rozjíždíme se po velké nové naší vlasti. Jedni jedou daleko na sever do Chaca pěstovati bavlnu, druzí zase na jih do Patagonie do naftových dolů a někteří zůstávají v Buenos Aires. Všichni plni naděje na dobré uplatnění ztrácíme se jako mravenci v této velké zemi. Končíme a vám, milí čtenáři, posíláme odtud nejsrdečnější pozdravy.

 

Autor: František Dohnal, zveřejněno v časopise Mlynář, roč. 58, rok 1937, číslo 14, 15, 16, 17, 18, 20, 21, 23)